en-ZPOVÍDKY - Z křesla u baru

Sedím v křesle u baru a pozoruji ženu.

Krátké, světlé vlasy, probarvené melírem, jí zlehka zakrývají tvář a jemně se dotýkají obrouček nemoderních brýlí. Způsob oblékání, obutí i pohybů vypovídá o čistotě a péči, ale nic o trendech či vlastním stylu. Rozhodně to není žena, která by na první pohled přitáhla něčí pozornost.

Když se podívám blíž dojde mi, že s jejím jednoduchým, až prostoduchý projevem, pečlivými pohyby a soustředěním, se kterým v přesných tempech upíjí pivo, není něco v pořádku. Snad mě zmátlo to pivo, snad prostředí, ve kterém bych tento "typ" člověka nečekala, snad inteligentně vypadající kamarádka, se kterou tam sedí.

Můj prvotní rychlý názor na ni, který byl o odsouzení za nedbalos, nevkus a prostoduchost vzal rychle za své.

V té chvíli ke mně znova, jako už tolikrát, přijde otázka: "Jaký má smysl, když se rodí lidé s tímto "handicapem"?

Za čas se obě ženy zvednou a jdou zaplatit k baru.

Ze svého křesla najednou vidím, jak všechny zúčastněné tato žena díky svému handicapu mění ... inteligentní kamarádka jí s velkou trpělivostí pomáhá počítat útratu a barman pomalu vysvětluje a čeká, až pochopí. Díky této obyčejné situaci nás ostatní tato žena přivádí ke zpomalení, soustředění, klidu a lidství.

A ještě jedna věc mě v tu chvíli napadá. My všichni dostáváme od Života znovu a znovu šanci učit se, složit zkoušku, uspět a po prázdninách, v dalším životě nastoupit do vyššího ročníku.      Každý po svém a každý ve vlastním tempu tak, aby z nás byli lepší, vědomější lidé plni lásky a soucitu.